Zdálo by se, že věc je jednoduchá. Obě strany konfliktu by měly dodržet normandský formát minských dohod a maloruská strana by měla dodržet naprostou neutralitu. To ovšem pro odpor extremistických sil Ukrajiny – zvané historicky Malorus – není prozatím možné. President Ukrajiny by měl velice pečlivě zvážit svůj dosavadní postoj a uvědomit si, že trvání na vojenském konfliktu bez vyplnění požadavků druhé strany vede pouze k další eskalaci konfliktu. Zámořský Západ, jenž je v pozadí těchto pozic, by konečně měl respektovat i dlouho publikované požadavky bezpečnosti druhé strany – pokud sám nechce konflikt eskalovat, a tím ohrozit nejen bezpečnost Evropy, ale i celého světa. Rovněž požadavek na faktickou denacifikaci země se jeví jako naprosto legitimní, uvážíme–li fakta. Jestliže takový požadavek byl legitimní v případě Německa po II. světové válce, neexistuje důvod, proč by neměl být uplatněn v tomto případě.

Ze zkušenosti víme, k čemu vedl několikaetapový válečný konflikt v Evropě na Balkáně před dvaceti lety. Vedl ke zničení federální Jugoslávie, vedl k odtržení svazové republiky Kosovo–Metohija, historického centra srbského národa, vedl k etnickému vyčištění této republiky od Srbů, a nakonec vedl k vytvoření pseudostátu Kosovo. Pseudostátu ovládaného nelegitimními silami, které ani všechny státy světa neuznaly. Tím byla narušena geopolitická stabilita této oblasti Balkánu na dlouhou dobu.

Z Balkánu se takto stal opět obávaný „sud prachu“, který mohou dobrodruzi politiky kdykoli znovu zapálit. Má se stát totéž na Východě Evropy? Následky pro Evropu, ale i pro svět mohou být nejen strašlivé, ale i nevratné. To vidí i řada nezávislých vojenských a politických analytiků u nás i v zahraničí. Ze Západu jmenujme například investigativní novinářku Laru Loganovou, francouzskou reportérku Laurie–Bonnelovou, nebo pana Jauquese Bauda, izraelského pana Kedmiho, nebo naše analytiky jako je gen. Šándor, analytik pan Koller, pan Štefec a další.

Z různých nezávislých zdrojů včetně nezávislých zdrojů Západu je známo, jak vypadá situace na Ukrajině. Pokud neskončí zabíjení v Novorusku (tj. Doněcku–Lugansku – Doněck, kdysi Stalino, má i svou druhoválečnou historii ve vnějším kotli stalingradské bitvy), nelze dosáhnout žádného příměří,natož míru. Dále požadavky ruské strany na likvidaci laboratoří válečných biozbraní, případně na zákaz vývoje jaderných zbraní, nebo jejich instalaci silami Západu, se jeví jako zcela legitimní. Stejně tak jako požadavek na rozpuštění extrémních sil typu AZOV a postavení jejich předáků před válečné soudy, jako tomu bylo po II. světové válce v Norimberku. Černý Petr v tomto ohledu je na straně Kyjeva. Rovněž vyšetřování osmileté genocidy civilních Novorusů (je dokonce známa „Alej andělů“ na památku zavražděných dětí!) nesnese odkladů, natož zatajování v mezinárodním měřítku.

Zdálo by se, že Ukrajina by mohla být neutrálním státem, podobně jako Finsko, Rakousko a jiné evropské státy. Zdá se, že požadavky na její začlenění do NATO, jsou nejen nerealistické, ale i navýsost nebezpečně výbušné. Opět bohužel zde je na tahu nejen evropský Západ, ale především zámoří. Pokud by došlo k takové dohodě, zaručující neutralitu Ukrajiny, svět by si konečně mohl oddechnout a země světa by mohly koexistovat v mírové době bez vraždění a strádání. Podle mého pohledu by právě toto mohla být cesta k trvalému míru „bez anexí a kontribucí“, jak se říkávalo v čase po první světové válce, o které si svět myslel, že bude poslední…